Heinkel He-111

Heinkel He 111 byl hlavní německý střední bombardér v prvních letech druhé světové války a možná nejznámější symbol Luftwaffe během Bitvy o Británii.

Vznik, vývoj, vlastnosti a použití

Technický úřad RLM vydal v roce 1934 zadání na rychlý střední bombardér, na něž reagovala továrna Heinkel projektem He 111. Původně byl navržen i civilní verzi pro 10 cestujících a poštovní zásilky. První prototyp byl zalétán v únoru 1935 první prototyp He 111a v civilní verzi.

Následovaly další vojenské a civilní prototypy, až na základě He 111 V-5 s motory DB 600 A (800 k) byla postavena na jaře 1936 ověřovací série He 111 A-0. Série A však měla oproti prototypu V- 5 další úpravy, které zhoršily letové vlastnosti, a tak neprokázala vlastnosti, které Luftwaffe požadovala a stavba nebyla ani zahájena. Prototyp byl ale dobrý, a tak začala stavba ověřovací série He 111 B-0.Výkony se zlepšily a tak přišla v roce 1936 první sériová He 111 B-1 s motory DB 600 C (880 k), vyzbrojená třemi kulomety MG 15 a s nosností 1 000 kg pum.

Montáží silnějších motorů DB 600 CG (950 k) vznikla subverze He 111 B-2 s nosností 2 000 kg pum.

Z civilních prototypů vznikla verze He 111 C, určená pro civilní dopravu. Lufthansa je nasadila na své linky, ale letouny byly jako dopravní stroje nerentabilní. Civilní provoz He 111 byl pouze maskovací manévr, který měl zastřít jeho další vývoj pro vojenské účely. Bylo vyrobeno pouze šest strojů.

Další vojenská verze He 111 D-1 měla motory DB 600 Ga (1 050 k). Výroba však byla zastavena, protože motory řady DB 600 byly vyhrazeny pro Bf 109 a 110. Začaly se proto zkoušet jiné motory. Nakonec se nejlépe osvědčily motory Jumo 211. Instalací těchto motorů do draku D-1 vznikla verze He 111 E-1. Subverze He 111 E-3 měla pouze vylepšené vnitřní vybavení a He 111 E-5 mohla nést v pumovnici přídavnou nádrž.

V roce 1937 vznikl He 111 F, o který však pro probíhající zásadní rekonstrukci projektu neměla RLM zájem. Nakonec jich vzniklo jen 24, které byly prodány Turecku.

Zásadní změny na draku a vybavení byly odzkoušeny na prototypu He 111 V-8 v roce 1938. Letoun měl místo původní stupňovité kabiny integrální vejcovitou příď. Na podzim 1938 vznikla ověřovací série He 111 P-0 s motory DB 601 (1 150 k) a ihned následovaly sériové He 111 P-1 a P-2. Cvičná He 111 P-3 měla dvojí řízení a nenesla výzbroj. Začátkem roku 1940 vznikla He 111 P-4 se silnější výzbrojí a dodatečným pancéřováním.

Dodávka motorů DB 601 však vázla a tak byla verze P nahrazena souběžně vyvíjenou He 111 H-1 s motory Jumo 211 A-1 (1 010 k), která byla shodná s P-2. Subverze He 111 H-2, jejíž výroba začala v září 1939, měla motory Jumo 211 A-3 (1 100 k) a zesílenou výzbroj o tři MG 15.

He 111 H-6 byla nejrozšířenější subverze vůbec, mohla nést i nejtěžší tehdy užívanou 2 500 kg pumu. Měla velmi dobré letové vlastnosti a tak se používala jako dopravní, námořní, dopravní VIP a torpédový. He 111 H-8 byl noční bombardér, hlavně pro nálety na Velkou Británii nesl zařízení na sekání lan balónových baráží, které se tehdy kolem Londýna běžně používaly.

Pro nesení kluzákových pum Hs 293a byl upraven He 111 H-12, který měl slabší výzbroj a naváděcí aparaturu. Pro dopravu a vlečení kluzáků vznikla He 111 H-20, který byl pro různé typy úkolů dále modifikován. Začátkem roku 1944 se v Peenemünde ověřovalo na He 111 vypouštění střel V-1. Zkoušky dopadly dobře a tak vznikla He 111 H-22. Tyto letouny pak vypouštěly střely na Anglii při letu nad mořem. Pro speciální výsadkové a diverzní úkoly vznikla subverze He 111 H-23.

Pro vlečení kluzáků Me-321 „Gigant“ vznikl zdvojený He 111 Z-1 spojením dvou He 111 H-6 (nebo H-16), které měly nový centroplán s pátým motorem. Do té doby se tyto kluzáky vlekly třemi normálními He 111, což bylo dosti nebezpečné. Letoun byl vyzkoušen a potvrdil dobré letové vlastnosti. Na jaře 1942 bylo dodáno 8 kusů, které na východní frontě sloužily ve spojení s Me 321 jako dopravní.

Technický popis

Heinkel He 111H-16 byl pětimístný těžký bombardér.

Pohon: dva řadové motory Jumo 211F-2, každý o výkonu 1 107 kW.

Výzbroj: jeden kanon ráže 20,00 mm, dva kulomety ráže 13,00 mm, čtyři kulomety ráže 7,9 mm, max. 2 500 kg bomb nebo jedna střela FZG-76 (V1) o hmotnosti 2 180 kg, jedna řízená bomba Hs 293 nebo dvě torpéda.

Technická data verze B-2: Rozpětí: 22,61 m, Délka: 17,51 m, Výška: 4,20 m, Vzletová hmotnost: 8600 kg, Maximální rychlost: 370 km/h, Dostup: 7000 m, Dolet: 1660 km

Technická data verze E-3: Rozpětí: 22,61 m, Délka: 17,51 m, Výška: 4,20 m, Vzletová hmotnost: 10500 kg, Maximální rychlost: 420 km/h, Dostup: 8000 m, Dolet: 1500 km

Technická data verze H-6: Rozpětí: 22,60 m, Délka: 16,60 m, Výška: 4,00 m, Nosná plocha: 87,60 m2, Vzletová hmotnost: 12030 kg, Maximální rychlost: 435 km/h, Dostup: 8400 m, Dolet: 2800 km

Technická data verze H-16: Rozpětí: 22,50 m, Délka: 16,40 m, Výška: 4,00 m, Nosná plocha: 87,60 m2, Vzletová hmotnost: 14000 kg, Maximální rychlost: 410 km/h, Dostup: 8500 m, Dolet: 2060 km

Technická data verze P-4: Rozpětí: 22,50 m, Délka: 16,40 m, Výška: 4,00 m, Vzletová hmotnost: 13500 kg, Maximální rychlost: 340 km/h, Dostup: 8000 m, Dolet: 2970 km

Technická data verze Z-1: Rozpětí: 35,40 m, Délka: 16,40 m, Výška: 4,00 m, Vzletová hmotnost: 29700 kg, Maximální rychlost: 438 km/h, Dostup: 10000 m, Dolet 4000 km

Celkem vyrobeno: 7500 ks